Příběhy antropologie

středa 2. září 2009 16:44

Vrátil jsem se právě z Českého rozhlasu, kde jsem obsáhle hovořil o evoluci člověka, konkrétně o objevu chlapce z Nariokotome, muzeálně WT 15000, od jehož nálezu právě uplynulo 25 let. Jedná se o nález asi 9ti letého mladíka patřícího do skupiny člověka vzpřímeného, nález neobyčejný významem i kvalitou zachované kostry. Rád bych se podělil o mé dojmu a reflexe z rozhovoru, který jsem absolvoval z velmi přátelským, vzdělaným a dobře připraveným redaktorem. Ten mi položil řadu zajímavých otázek, a některé z nich mě vedly k napsání tohoto „pilotního“ blogu.

Zabývám se celý život evolucí člověka a primátů a také primáty jako takovými, hlavně však opicemi a lidoopy. Nikdy jsem neměl nouzi o nabídky k popularizaci těchto oblastí vědy a myslím, že se mi to občas i povedlo, i když posouzení není na mně, ale na těch, kteří si to přečtou a poslechnou. Jsem možná slušný řečník a zřejmě mohu poskytnout i slušné podklady novinářům, ale jistě je v tom i něco, a možná převážně, jiného.

A tady se objevuje první téma do diskuse. Když se mě redaktor zeptal, zda bude věda někdy vědět jak skutečně a přesně chlapec z Nariokotome vypadal, tak jsem mu s velkým potěšením sdělil, že určitě ne, tedy, že bych mohl mlžit, ale to dělat nebudu. Trochu jsem ho vyvedl z rovnováhy, protože se přeci jen jedná o nejúplnější kostru předka člověka, tedy jeho nejstarších forem zvaných člověk vzpřímený. A mě považoval za kompetentního odborníka, což snad nakonec i jsem.

Ale vidouc jeho rozpaky jsem mu vše vysvětlil. Totiž jestli něco paleoantropologové milují, jakož i archeologové, tak to je příběh. Tedy osvětlit suchou řeč faktů, geofyzikálních analýz, změti latinských a poangličtěných názvů, zamotaných fylogenetických rekonstrukcí, chcete-li evolučních stromů. Lux perpetua paleoantropologie svítí desítky let v časopisech typu National Geographic, Scientific American, v Čechách pak v Živě, Vesmíru, Respektu a také v mnoha vědeckých přílohách velkých novin jako jsou mé oblíbené Lidovky. Všimněte si co psal třeba Vančata v letech osmdesátých a v novém tisíciletí. Příběh se mění. Mění se tak jak se mění vědecké názory a jak autoři – badatelé stárnou a „moudří“. Nestydíme se za to, tak je to ve vědě normální. Ale neměli bychom alespoň „odvolávat“ své staré příběhy a mýty? Vždyť i já jsem s chutí vyprávěl o ramapitékovi, chybějícím článku evoluce člověka, který si dva američtí badatelé, Simons a Pilbeam, v podstatě vyfabulovali. Scházel jim totiž podstatný kus čelistí, ten, který měl s člověkem jen málo společného ….

Také příběh chlapce z Nariokotome se změnil ze světové senzace na kostru těžce nemocného mladíka a její příběh. A totéž platí i i mnoha dalších objevech, třeba a hobitovi z ostrova Flores – tedy tady jsem ale naštěstí nepodlehl svodům. A přesto mi nechodí výhružné dopisy a lide si mě stále rádi poslechnou a přečtou, studenti chodí na přednášky a usínají většinou jen po noční šichtě (bohužel život vysokoškoláka není zadarmo). Myslím si, že lidé, a to včetně vědecké komunity, na ten příběh o evoluci čekají a tak nějak tuší, že za 20 let uslyší něco jiného, zajímavějšího a „vědečtějšího“.

Druhá úvaha je o užitečnosti antropologie. Jistě, každého zaujme zajímavý evoluční příběh, příhody ze života lidoopů, vyprávění o tom jak nám kdo je příbuzný a blízký. Někdo by chtěl, aby nám lidoopi zas až tak blízcí nebyli, jiný by rád objevil bratry, když nám sakra žádní emzáci (pro nezasvěcené mimozemšťané) stále ještě nepřistáli. Ale moje úvaha je vážnější. Totiž kromě potřeby až puzení v hledání našich předků (nespočet knih sci-fi a fantazy se takové tématice věnuje také), každá věda by měla svým způsobem reagovat na to čemu se říká společenská objednávka. Tím samořejmě nemám na mysli aplikovaný výzkum, ale zkoumání toho co lidi skutečně a prakticky zajímá. Například to jak působí hormony při lidské agresi a jak se to odráží v chování, a jaké jsou komplexní důvody agresivity. Existují nějaké významné etnické nebo ekologické faktory, které agresi ovlivňují? Ale když chceme slyšet odpověď pak každý specialisata si vede svou, biolog o hormonech a genech, psycholog o psýše, sociolog o sociální stratifikaci, migracích a sociálním napětí a kulturní antropolog o kultuře a etnicitě. Každý má svou pravdu, ale ta bohužel daný jev většinou nevysvětlí. Totéž například platí o tom, co se vlastně děje ve škole a při vybírání partnera a tak bychom mohli pokračovat dlouho a dlouho. Myslím si, že pokud má antropologie, věda která dnes zahrnuje vše o člověku od genů až po lidské chování a kulturu, zaujmnout svoje pevné místo, pak také musí být schopna nejen vyprávět zajímavé příběhy, ale především vytvářet moderně formované interdisciplinární týmy, které budou schopné řešit komplexní problémy, které přináší současná rozporuplná doba. Potom budou i naše příběhy nejen zajímavější a košatější, ale také budou možná, alespoň občas, vypovídat o problémech, které nás pálí, a že je jich čím dál tím víc.

Václav Vančata

Vančata - autorAle to se bohužel velmi mýlíte, až v roce 200920:0523.4.2010 20:05:35
RNDr Jan Cháb CScArdipithecus ramidus21:1320.4.2010 21:13:02
Monika M.Pane Vančato,12:307.9.2009 12:30:17
NULI - NulíčkováMoji studenti09:097.9.2009 9:09:31
NULITrošku jsem méně chápavá,22:304.9.2009 22:30:47
Oto JurnečkaUž se těším na další články...17:553.9.2009 17:55:30
MartaBezva nápad16:513.9.2009 16:51:21
marekPane Vančato,08:513.9.2009 8:51:50

Počet příspěvků: 9, poslední 23.4.2010 20:05:35 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Václav Vančata

Václav Vančata

Rád bych se věnoval níže uvedeným tématům ze svého oboru, ale podle možností se občas vyjádřím i k tématům obecnějším včetně mé celoživotní lásky – sci-fi a fantazy. Ono to totiž někdy kupodivu souvisí.

Pracuji jako evoluční antropolog, paleoantropolog a primatolog, vedoucí Antropologického oddělení a zástupce vedoucího Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty University Karlovy v Praze.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy